Státy dluží centrálním bankám, které jsou buď napůl státní a napůl soukromé (FED), nebo úplně státní (ČNB). Vypadá to jako uzavřený kruh, ve kterém dlužíme vlastně sami sobě a ve kterém profituje hlavně 1% vyvolených (dostanou se k novovytištěným měnám jako první a nakupují reálné statky nebo finanční aktiva za staré ceny), přičemž 99% nevyvolených jsou tu na to, aby spláceli úroky. Teoreticky by se tento kruh mohl udržovat do nekonečna, ale jak rostou dluhy, roste i částka, která se musí vyplácet na úrocích a když si na úroky stát nevydělá daněmi, tak si musí půjčit. Když na volném trhu nenajde nikoho, kdo by mu pujčil, požádá stát centrální banku, aby mu peníze na splátky úroků vytiskla a takto se začína cesta k vysoké inflaci, kde zjednodušeně o přibližně stejné množství výrobků, komodit, finančních aktiv a služem "bojuje" vyšší množství peněz, tím pádem ceny těchto výrobků a služeb rostou. A čím více peněz si stát vytiskne, tím je větší nápor i na cenovou inflaci. V současnosti je celková peněžní zásoba nekolika násobně vyšší než v roce 2008 a stále roste, co dřív nebo později zapříčiní vyšší cenovou inflaci, kterou v současnosti brzdí samotné banky tím, že novovytištěné peníze blokují na svých účtech nebo jich investují do dluhopisů a na akciových trzích, které jsou teď opět v bublině, protože fundamentální hodnota akcií nekoresponduje s reálnou hodnotou firem, resp. se současnými výsledky těchto firem.
V současnosti sme svědky odsouvání problému do budoucna, co asi ještě chvilku potrvá, ale "útes" se blíží. A cestou k útesu zažijeme ještě stagflaci.