Celá záležitost okolo veřejně přístupných majetkových přiznání veřejně činných osob je ukázkou toho, kam lze posunovat v čase původní záměr preventivního účinku kontroly veřejností a principu dodržení solidnosti osob, kreré spravují veřejné finance, vybírají zhotovitele a dodavatele ( z veřejných peněz ), a také, jsou tím i veřejným vzorem. Náhle se díky legislativě, odsouhlasené nějakou komisí EU či poslanci EP, které běžný člověk ani na ulici nepotká, ani by je nepoznal, pokud ovšem nejsou citováni v médiích pro nějaký svůj prů.er, ukazuje, že pokud má jistý občan dostatek peněz, aby si zaplatil volební kampaň, zasponzoroval nějakou stranu, či se jiným způsobem dostal do centra rozhodování v obci, kraji, státu, stává se nedotknutelným již z principu. I při rovnosti podmínek zákona na ochranu osobních údajů by běžný člověk snad mohl lehce nabýt dojmu, že legislativa na ochranu osobních údajů byla vypracována hlavně pro to, aby stát, orgány, složky státu, korporace a lumpové nemohli jednoduše přijít k údajům běžného občana, který nedisponuje Útvarem na ochranu ústavních činitelů, Policií, soudy, advokáty dobře placenými a známými, ale má jen tolik bídných peněz, že obrátit se na takové instituce bedlivě zvažuje. A ejhle. Dovídáme se, že slavná ochrana osobních údajů se dá použít i pro to, aby se právě lumpové a zločinci, kolem veřejných zakázek, úplatků, dotací, švindlů, krácení velkých daní, bez potíží dostali k lizu.