Ti "úspěšní" popisovaní v článku, jsou v drtivé většině odlidštění Harpagoni, kteří si pouze šlechtí svůj nabytý majetek a své aktivity, jež ten majetek přinesly, klidně provozují nadále. Co na tom, že v podmínkách omezených zdrojů je vzestup jednoho vždy doprovázen poklesem druhého? Je snad úspěchem schonost se vyškrábat nahoru po zádech jiných? Je nutné obětovat nejvíce tvůrčí období honbě za penězi a "krásném bílém domě" se vším luxusem v garáži i v posteli? To má být cílem lidského života? K čemu to všechno, když stačí mnohem méně mít a o to více být? A propos jmenujte mi takového "úspěšného" filantropa, který sdílí 90 % svých příjmů s celou společností nebo alespoň její podstatnou částí? Kde jsou ti moudří soukromí investoři ve veřejné sféře? Článek obsahuje obrovskou fikci o cíli v cestě, přitom ta končí vždy stejně - velkými aktivy, která mohou ze dne na den zase zmizet. Je výjimkou, když někdo přijde k penězům, aniž by poškodil jiné a současně zůstává normílním člověkem bez okázalosti a zbytečného luxusu a pokřiveného sociálního statu.
