Je až s podivem, jak jsou najednou všichni ti nedávní kritici QE v globálním měřítku zticha. Nejprve ječeli jak Viktorky, přestože si stačilo analyzovat situaci na bázi známé Fisherovy rovnice - o vztahu mezi množstvím peněz, rychlostí jejich oběhu, objemem transakcí v ekonomice (právě tyto, většinou nové typy transakcí, a jedině ony byly generátorem emise nových peněz, která probíhala před vypuknutím finanční krize, a to včetně takových "vymožeností", jakou je např. tzv. superrychlé obchodování na burzách, o emisi všelijakých dubiózních CDOs, CDS, "přestřelených" hypoték atd. ani nemluvě) a cenovou hladinou.
Klasickým řešením nastalé situace mohlo být jedině "zničení" nadbytečných peněz emitovaných v předcházejících obdobích - to by však vedlo k mnohem většímu deflačnímu tlaku, než jaký dnes začíná Evropa, která ovšem naštěstí musela alespoň zachraňovat Řecko, Portugalsko a španělské banky. Přesto se deflaci nevyhnula - na rozdíl od Británie, která byla ku své formě QE donucena jednak potřebou záchrany důležitých britských bank, jednak se tam hovoří anglicky, takže se mohli snáze nechat inspirovat příkladem USA a tamní diskusí (kterou ti naši pseudoekonomové a pseudonárodohospodáři zpočátku ani nezaznamenali a jednali coby skuteční trotlové, jejichž zcela falešné reakce nejprve vedly ke zvýšení nepřímých daní a posléze k donucení ČNB, aby intervenovala v době, kdy už bylo několik let "po dvanácté", resp. "s křížkem po funuse").
Především by si měli zopakovat tzv. druhý Fisherův efekt (zabývající se právě mechanismem roztáčení deflační spirály) a bylo by jim jasno stejně, jako bylo jasno Bernankemu, Yellenové (manželce spolunositele Nobelovy ceny Ackerloffa) a nakonec i BoE a japonské centrální bance. Někteří demagogové to nazvali "měnovými válkami", ale o žádnou válku formou záměrného oslabování měn v tomto případě nešlo (spíše se jednalo o dočasné swapy v podmínkách rychle zamrzající likvidity). Částečnou měnovou válkou byla naopak opožděná reakce ČNB, následující po nesmyslném stahování deficitu SR, navíc v podmínkách zcela neadekvátního daňového zvýhodnění části voličů (OSVČ), kteří parazitují nejen na daňovém, nýbrž i na penzijním systému a na zdravotním pojištění (ale šlo o voliče ODS a TOP09, které bylo třeba uplatit, zejména před volbami 2010).
Problémem v téměř celosvětovém měřítku (snad s výjimkou Austrálie a zemí BRIC) bylo hlavně vyrovnat extrémní propad důležité ekonomické veličiny - a to v předchozím období nesmyslně vybičované rychlosti oběhu peněz, mimo jiné i v důsledku tzv. superrychlého obchodování. Evropa (s výjimkou Británie a Islandu) to nepochopila. Zato v Japonsku ano. Naštěstí ale byla i EU donucena okolnostmi k svébytné formě QE, jehož hlavním smyslem bylo zachránit Řecko a jihoevropský bankovní systém před bankrotem. Kdyby toho nebylo, zuřila by dnes v Evropě podobná deflace jako před 80 lety.