Nicholas Winton zachránil svými „vlaky naděje“ před jistou smrtí téměř sedm stovek židovských dětí. Zhruba šedesát z nich vstoupilo během druhé světové války do řad československých jednotek. Jaký byl jejich vojenský osud?
Některé z Wintonových dětí se během války dostaly do věku, kdy byly schopny nastoupit do armády. Československými jednotkami prošlo na šedesát z nich, někteří další vstoupili do britských jednotek. Nejméně pět z celkového počtu těchto vojáků přišlo během války o život. Winton sám mimochodem také sloužil v armádě, působil ve Francii u protiletecké obrany a řídil sanitku, po roce 1941 sloužil u RAF.
Velká posila
„Wintonovy děti“ v zahraničním odboji, to je název obsáhlé studia Jiřího Plachého, která byla uveřejněna v prvním letošním čísle čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Autor zde sleduje velmi málo známé osudy šesti desítek mladých lidí, kteří po odjezdu z Protektorátu do Velké Británie bojovali proti nacistickému Německu.Jiří Plachý ve svém textu zmiňuje, že mladí muži z Wintonových vlaků byli pro české vojsko v Británii přínosem.„V době, kdy se doplňky československých jednotek počítaly na jednotlivce, představovali pro zahraniční odboj skutečně nezanedbatelný příspěvek – v roce 1942 bylo nově prezentováno 532 vojáků, z nichž bylo 21 (tedy něco okolo čtyř procent) „Wintonových dětí“…
Na rozdíl od jiných byly v téměř ideálním odvodním věku (věkový průměr čs. vojáků byl mnohem vyšší než u britských, kanadských nebo amerických jednotek), v dobré fyzické kondici, netrpěly dlouhodobými zdravotními potížemi, neměly problémy s aklimatizací v britském prostředí a většina z nich hovořila perfektně anglicky. Z hlediska vojenské správy mohla být u některých, kteří neprošli Československou státní školou, jistým záporem snad jen nedostatečná znalost služebního, tedy českého jazyka.“
Patřili také k nejmladším vojákům čs. zahraničních jednotek – nejstaršímu z nich bylo v květnu 1945 dvaadvacet let, nejmladšímu osmnáct. Celkem 26 jich sloužilo u RAF, ostatní u pozemních jednotek.
Celkem 30 z 34 vojáků sloužících u pozemních jednotek prošlo spolu s Československou samostatnou obrněnou brigádou frontovým nasazením u severofrancouzského přístavu Dunkerque. Většina z nich sloužila u prvosledových jednotek (např. u tankových praporů, považovaných v rámci brigády za elitní, jich bylo zařazeno 17).
Plachý dále píše: „Soudě podle dochovaných dokumentů, až na výjimky šlo o téměř bezproblémové, disciplinované a motivované vojáky. Na frontě se pak všichni osvědčili a řadě z nich byly uděleny medaile za chrabrost i válečné kříže. To koresponduje s tím, že šlo o dobrovolníky – někteří se do armády hlásili již krátce po svých sedmnáctých narozeninách, což byl nejnižší věk, který československý branný zákon u vojáků připouštěl.“
Bojové nasazení čs. pozemních jednotek v letech 1944–1945 si naštěstí mezi „Wintonovými vojáky“ nevyžádalo žádné oběti na životech. Byť přinejmenším jeden z nich, Erich Brunner, nesl následky svého zranění po celý zbytek života.
U RAF
V případě 26 Wintonových vojáků u RAF byly ztráty bolestnější. Konce války se nedožilo pět mladých mužů, tedy vlastně každý pátý. Tento poměr zcela odpovídá poměru celkových ztrát a početních stavů československého letectva ve Velké Británii.
Pokud jde o vstup Wintonových dětí do britské armády, lze předpokládat, že u nich nehrály vzhledem k jejich nízkému věku příliš velkou roli politické důvody. Plachý píše: „Zřejmě záleželo spíš na tom, v jakém prostředí vyrůstaly – pokud se během války dostaly do Československé státní školy nebo měly jiný kontakt s ostatními československými exulanty, byla velká pravděpodobnost, že vstoupí do čs. zahraničních jednotek. Naopak ti, kteří byli obklopeni výhradně anglickým prostředím a neovládali d ...
seznam.cz
(
