Tak to je dobrý (viz níže čl. od J. Urbana). Reakce na tento článek ukazují, komu vyhovovalo to dosavadní korupční prostředí... Když to nese, tak zásady jdou stranou a malý akcionář přimhouří oči i nad propojením politiky s podnikáním...
Měl-li by někdo brát vážně nářek některých novinářů a analytiků nad odvoláním Jaroslava Míla z pozice generálního ředitele polostátní firmy ČEZ, musel by mít pocit, že vláda Vladimíra Špidly právě spáchala politickou sebevraždu. Existuje však i pohled zcela opačný, a ten by mohl být, jak by měla ukázat už nedaleká budoucnost, mnohem bližší skutečnosti.
Naprostá většina zastánců jakéhokoliv názoru na tuto kauzu se totiž shodne v tom, že důvody odvolání Jaroslava Míla byly mnohem více politické než odborné. Shoda panuje i v tom, že žádný většinový vlastník jakéhokoliv soukromého podniku by ani na vteřinu nedovolil, aby si najatý manažer v jeho podniku dělal, co chtěl. A další, a nejdůležitější, shoda mezi zastánci i odpůrci tohoto kroku panuje v tom, že žádný manažer státního podniku se nesmí míchat do politiky.
V tom případě by měla být zodpovězena především otázka, proč to Jaroslavu Mílovi procházelo tak dlouho. Bylo by dobré například zveřejnit mnohasettisícové platy a odměny nejužšího vedení ČEZ, kterými si Jaroslav Míl zajišťoval loajalitu.
Bylo by rovněž dobré detailně dohledat všechny částky na často nesmyslné a mezi odborníky posmívané reklamní kampaně ČEZ, které při prakticky monopolním postavení podniku na trhu přišly akcionáře, a především státní rozpočet, na mnohasetmiliónové částky.
Zatím nepotvrzené, ale o to častější, jsou pověsti o tom, že nemalé částky z reklamních a sponzorských aktivit ČEZ končily v pokladnách politických stran nebo jejich poradenských firem. Skutečně nezávislá kontrola účetnictví by to nyní mohla prokázat či vyvrátit.
Jaroslav Míl byl dítětem opoziční smlouvy. Jeho osobní tragédií bylo, že mu nestačilo být velmi dobrým manažerem. Podlehl dojmu, že jeho pozice jej zavazuje k politické přítulnosti k mocným a k účasti na jejich manipulacích. Dokud byl u moci Zemanův kabinet, rostla i jeho moc. Stačilo být zadobře s hrstkou nejvlivnějších v ODS a v sociální demokracii.
S příchodem Špidlovy koaliční vlády a s neúspěchem prvního pokusu o privatizaci společnosti ČEZ, se ještě načas zdálo, že Mílova pozice už je neotřesitelná. Spojením s distribučními společnostmi vznikl v českých podmínkách megapodnik, jehož hospodářské zájmy a moc byly často větší než rozhodovací pravomoci vlády.
Mílův konec začal s pádem jeho velkých příznivců ve vládním kabinetu, bývalých ministrů Jiřího Rusnoka a Jaroslava Tvrdíka. Nakonec nepomohlo ani účelově navázané osobní přátelství s ministrem vnitra Stanislavem Grossem a jeho ženou. Z pohledu Mílových kritiků trvalo až příliš dlouho, než vláda sebrala odvahu a odvolala manažera státního podniku, který dělal vlastní politiku a vládu stavěl před hotová fakta.
Mílovo odvolání z pozice generálního ředitele ještě nezaručuje, že ČEZ se zbaví snahy o vytváření víceoborového gigantu, který by se nakonec nedal privatizovat jinak než pod cenou. Pokud však jeho odchod bude znamenat, že se oslabí propojení ekonomické a politické elity v České republice, bude to zcela určitě krok správným směrem.
Autor je komentátorem Českého rozhlasu