Hypotéční krize: Kde je těch 500 miliard?
30.1.2008 12:30
V devadesátých letech minulého století došlo k nebývalému rozmachu finančního
sektoru, tj. bank, různých investičních společností, hedge fondů, private equity
fondů, hypotéčních bank, poskytovatelů kreditních karet, brokerů, dealerů,...
Finanční sektor začal dominovat: úspěch a růst Británie v 90.letech je
jednoznačně spjatý s rozvojem Londýna jako finančního centra. Celá třetina
veškerých zisků firem v USA v loňském roce patřila bankám. Nejchytřejší a
nejpracovitější absolventi těch nejlepších univerzit míří s železnou
pravidelností do finančních institucí (nebo do konzultanských firem, které si
banky najímají).
V roce 2006 si bankéři z pěti největších bank na Wall Stret v New Yorku
vyplatili neuvěřitelných 60 miliard dolarů jen na ročních bonusech. Šéfové
velkých investičních bank si přišli na nějakých 50 milionů dolarů každý. V
loňském roce, který již byl poznamenaný letní krizí na trhu dluhopisů, se odměny
vyšplhaly na 66 miliard dolarů. Vysoké odměny dostal nejen šéf (úspěšný) Goldman
Sachs – 75 milionů, ale i propuštění (neúspěšní) šéfové Citigroup a Merril
Lynch, kteří si přišli na 100, resp. 160 milionů dolarů.
Nejde ani tak o to, že si několik stovek nebo tisíc bankéřů může dovolit jachtu
a ostrov v Karibiku. Jde spíše o to, že finanční sektor byl zasažen horečkou
velkých peněz a že se to stalo přesně v okamžiku, kdy složitost a
všudypřítomnost finančních produktů umožnila největším bankám taková kouzla s
finančními produkty, že se stále obejvovaly nové produkty, které banky prodávaly
svým klientům, zároveň je pojišťovaly proti neúspěchu, své investice rychle
„nabalíčkovaly“ a prodaly investičním fondům, až všichni ztratili představu, kdo
komu kolik dluží, kdy a za jakých podmínek je to splatné a kdo případně ponese
náklady nespalení půjčky.
V létě roku 2007 se začaly objevovat první příznaky problémů. Od roku 2005
vydaly americké banky tzv. sub-prime (neboli nestandardní) hypotéky za 1,3
bilionu dolarů. Řada domácností si půjčila peníze na nový dům v přesvědčení, že
je vlastně nebude muset splácet, protože ceny domů porostou tak rychle, že
zaplatí i hypotéku. Banky je v tom utvrzovaly například tím, že jim na první dva
či tři roky daly nízké splátky hypotéky. Teď se ukazuje, že ceny domů nerostou a
zároveň končí období počátečních nízkých splátek a již nejméně polovina
rizikových hypoték je ve zpoždění se splátkami. Pokud nedojde k zázraku, banky
budou postupně zabavovat domy opozdilců, a rychle je prodávat. To samozřejmě
prudce sníží ceny domů a banky nebudou mít šanci získat z prodeje zabavených
nemovitostí více než nějakých 50-60% jejich nominální hodnoty. To znamená, že
někde někdo bude muset odepsat pěknou sumu: podle optimistů 220 miliard dolarů,
podle pesimistů až 500 miliard dolarů. Máme se tedy na co těšit...
(Upravená část článku, který celý vyšel v MF DNES 28. ledna 2008)
Autor je docent ekonomie na Institutu ekonomických studií FSV UK, člen Institutu
pro sociální a ekonomické analýzy ISEA, „Research Fellow“ mnichovského CESifo
institutu a „Residential Scholar“ amerického think-tanku CEPA ve Washingtonu DC.
V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
Ondřej Schneider
