Souhlasím, že je to věc morálky nebo spíš zásadovosti. Každý, kdo měl jasno, že ke komunistům nikdy a věděl proč (což nejen o Tatrmannovi zjevně neplatí), má moji úctu. Ten, kdo se přímo ve svém okolí nesetkal se skutečnou tváří komunismu nebo dokonce vyrůstal v komunistickém prostředí, tak teprve z vlastní zkušenosti si mohl udělat názor na realitu. Nic z toho, co dnes víme, se přece člověk oficiálně dovědět nemohl a propagandistická masáž byla obludná. Já nechci nikoho omlouvat, jen podotýkám, že to trvalo přes 40 let (a 10 let předtím to nebylo lepší) a za tu dobu vyrostly 2 generace, které nic jiného nepoznaly. Těch, co si nikdy nezadali (třeba i jen pasivitou), je ve skutečnosti dost málo. Odsuzovat někoho jen za to, že byl u komunistů, je mimo mísu - pokud nikomu neškodil. To by tady skoro každý, komu je od 40 nahoru, už nesměl ani pípnout, protože proti komunistům bylo jen pár disidentů, většina mlčela. Šmejd ovšem šmejdem bude vždycky a v každém kabátě. A komunista, co komunistou zůstal nebo se k nim přidal v dnešní době, kdy každý může vědět, co komunismus znamená, se hlásí vědomě k tomu nejhoršímu - nebo to popírá, jako třeba popírači holokaustu. Nebo je naivní, protože nezná historii a neumí si představit, že komunisty nebo nácky si můžeme demokraticky zvolit, ale tím taky demokracie skončí. Asi by to už nebylo úplně stejné, ale přesto doufám, že už to znovu nezažiju.