Vzhledem k tomu, že 94% populace žije ve většinovém vnímání světa a je postavena do role hráčů, ne režisérů, je zbytečné, aby byl článek určen jim. Ti naopak potřebují vytvářet mýty a pohádky, aby získali morální ospravedlnění toho stavu , který právě je. Proto pohádky o holubičí povaze Slovanů, o zemi mlékem a strdím oplývající, pohádky o roku 1989 apod. Toto není povídání s nimi, toto je povídání s režiséry!
Lidé mají v genech zakódován odpor k lidem inteligentnějším, úspěšnějším, pracovitějším, schopnějším a bohatším. Uznávají jen jednoho boha a to je Bůh Průměrnosti. Co se od něj vzdaluje, to vypuzují. Po určité době se v každé společnosti nahromadí dostatečně výbušná úroveň nesouhlasu a odporu ke stávajícímu systému, že by byla schopná každých 15-30 let vše rozbourat. Toto je ale zcela nepřijatelné pro soustavné a dlouhodobé budování civilizací. Proto už na začátku raných dějin lidstva muselo 6% nejchytřejší populace řešit otázku, jak usměrnit lidi, jak je ovládnout, aby vždy nerozbořili vše, co postavili, ale aby na stávajících základech stavěli další a další patra.
Jako nejúčinnější forma ovládání fungoval strach. Dokud fungoval strach z pomsty bohů, šel vývoj poklidně dál. Pak vymysleli režiséři strach lidí z nezaměstnanosti, ze ztráty příjmů a z nezaplacení hypoték. Je to geniální myšlenka, protože tento druh strachu není zacílen proti režimu (nepřítele vidí postižení v Jirkovi, Frantovi…, kteří ho vyhodili) a zároveň lidem dali fiktivní pocit, že o své budoucnosti mohou rozhodnout ve volbách (ač nic rozhodnout nemohou, protože všechny povolené politické strany jsou součástí stejného systému). V tom socialismus už dopředu prohrál. Vůbec nepochopil, jaká mistrná vějička jsou tzv. svobodné volby a navíc nebyl schopen využít strachu z nezaměstnanosti, protože zaměstnanost sám garantoval. V raných počátcích používal strach plynoucí z gulagů a z poprav, ten ale rychle opustil a např. u nás mu pak zbylo jen pěstování strachu z toho, že se vaše děcko nedostane na vysokou školu. Psychologicky zcela chybná byla domněnka, že lidi zpacifikuje nastíněná vidina života ve šťastné budoucnosti. Diktátoři nejčastěji používají strach z poprav, ten se ale po jejich smrti projeví tím, že lidé režim rozmetají. Každý zacílený strach se po určité době vyčerpá, jen nezacílené – nezaměstnanost, bankrot přežijí. Geniální je myšlenka totálního špehování všech lidí v zemi, protože tak můžete zadusit jakýkoliv zárodek odporu včas. A to dnes internet a mobily umožňují. Naivní Snowdenové s tím nic neudělají.
V dějinách se hrozbou staly spontánní revoluce. Proto už od jejich samotných počátků se vždy našly snahy o jejich ovládnutí. Dokonce i Lenin byl vagónem propašován Němci do Ruska, aby tam provedl revoluci a rozvrátil zemi. Režiséři se učili. Zpočátku to byla chyba na chybě, později vše vytříbili k dokonalosti. Od poloviny 20. století už všechny revoluce jsou organizovány podle režie. Jen režiséři se občas střídají. Pozoruhodné je, že účastníci divadelních her, zvaných revoluce, nemají ani tušení, že jsou jen neplacenými herci. Je fakt, že i oni z toho něco mají, protože aktivní prožití revoluce na vítězné straně přináší celoživotní silný zážitek ne nepodobný orgasmu při sexu.
A nyní k režii revolucí. Jako každá úspěšná divadelní hra i revoluce se musí držet určitých osvědčených postupů, aby byla úspěšná. Kromě stálého zvyšování napětí "musí" přijít třešnička na dortu – mrtvola, mrtvoly. Proč. Protože pak získají statisti revoluce morální oprávnění provádět dobově protizákonné akty a bořit zaběhlý stav. Jenže někdy se stane, že revoltující dav je příliš mírumilovný a k vraždění se neodhodlá. Pak revoluce zamrzne. Jako se to stalo např. na Ukrajině. „Nezbývá pak“, než aby režiséři revoluce najali ostřelovače a ty začali pálit do vlastních, jako na Majdanu. Pak už zase vše jde podle režijního plánu. Někdy se ale stane, že ani to nevyjde. Např. u nás v roce 1989 byli policisté zcela nevybavení a nevycvičení na boj s revoltujícím davem (oproti současným zásahovým jednotkám na Západě, ale i jinde), navíc byli lhostejní a neochotní se prát, že bylo nutné si mrtvolu vymyslet, aby ruská režie roku 1989 byla dovedena do úspěšného konce.
Proč ale to dnes zmiňujeme? Globalizací se svět tak zmenšil, že při případném zhroucení není kam utéct. USA jsou dnes před obrovskou výzvou. Ekonomický řád přestal fungovat a je udržován při životě zcela virtuálními prostředky. Velký otřes by mohl vést ke zhroucení nejen USA a Evropy, ale i stávajícího celosvětového systému. Rusko a Čína chtějí převzít dirigentskou taktovku. Rusové si ještě neuvědomili, že 140 milionů už nikdy nemůže vládnout světu, stejně jako 80 milionů Němců. Čína a Indie – prosím, tam je možná budoucnost, jenže: USA se dlouhodobě připravují na konfrontac ...