Dnes se mě nalepil na zadní nárazník klučina s malým KIA. Tlačil mě tak mocně a všemožně troubil, blikal, Kličkoval, bouchal na volant řičemž protisměr volný, že jsem malinko znejistěl jestli to není nový vůz "Pomáhat a Chránit". Zvolnil jsem tedy, aby mě mohl předjet. Z "pochopitelných" důvodů pana Htrabala, to neudělal, a tanec svatého Víta, když jsme u té víry tedy, ho pojal pohlcovat vztek na toho před ním, stále více. Náhle jsem zbledl, a uvědomil jsem si, že šestatřicítku nástrčný klíč, mám až u pátých dveří vzadu. Vyhodil jsem tedy blinkr a zastavuju, že půjdu pro něj rychlým během, spíš skokem, neb každá vteřina, zdá se býti dobrá, nachytá li vás blázen, na vozovce. Naštěstí ten houpací kůň co kdesi koupil řidičák, mi nehodlal projet autem přez kufr skrz a padl v ostém brždění prsem na volant, kde měl klakson. Ten řev jeho šemíka, ho natolik uklidnil, že ještě jaksi zakroutil volantem a za mohutného kvílení, neb ty KIJE, maj ten klakson dotažený do konce, mě vytroubil tak, až jsem byl bílý jako všichni ti svatí, co vyjmenoval popleta pode mnou, a tudíž jsem nemusel provést onen parakotoul pro motyčku, skrytou v kufru. S touto agresivitou nemající opodstatnění v tom, co člověk koná, ale že druhému hrabe v kuželce na hlavě se setkávám během dne čím dál častěji i u žen. Halejujá, lidem hrabe. Už si neumí dát 2+2 dohromady...hi-hi :-)))