Filip alias Ing. Havrdovský píše takto:
ŠPATNÁ TAŠKA
Jsem v supermarketu na předměstí Paříže.
Vybírám si zboží a dávám ho do košíku. Přes rameno mám zavěšenou hnědou plátěnou tašku.U pokladny vyndám zboží na pás a ze zadní kapsy u kalhot vytahuji peněženku.
„A taštička je prázdná?“ Zeptá se s úsměvem paní za pokladnou,když „odpípá“ poslední kus zboží.
„Ano,“ řeknu a chci zaplatit.
„A mohla bych se podívat?“ Nepřestává prodavačka, už bez úsměvu.
„A proč?“ Ptám se. „Řekl jsem vám, že je prázdná. Tak na co se chcetedívat?“
„No,“ zamyslí se prodavačka. „Chci se podívat, jestli tam nemátenějaké zboží… od nás.“
„Ne!“ Zařvu na celý supermarket. „Ta taška je prázdná!“
Můj křik přiláká pracovníka ostrahy.
„Nějaký problém?“ Ptá se prodavačky.
„No,“ pípne tiše prodavačka, uzemněná mým křikem. „Tady pán mi nechceukázat tašku.“
„Proč ji nechcete ukázat?“ Ptá se hlídač a kroutí nechápavě hlavou.
„Protože je prázdná,“ říkám a všechno se ve mně vaří. „Nicv ní není.“
„Tak ji otevřete!“ Křikne hlídač.
„Jo, otevřete ji,“ přidá se prodavačka a přidávají se i zákazníci, stojícíza mnou ve frontě.
„Neotevřu,“ říkám a vzteky začínám rudnout. „Ta taška je prázdná,prázdná, prá…“
Cítím, jak ztrácím vládu nad tělem. Padám na zem. Omdlévám. Nesmím se rozčilovat. Poslednítýden pracuji pod velkým tlakem. Koutkem oka ještě zahlédnu hlídače, jak odcházís taškou do kanceláře.
„Kde ten debil je?“
Dívá se netrpělivě Mustafa na hodinky. Sedí v autě na parkovišti před supermarketema čeká na mě. Neví, co se stalo. Neví, že jsem omdlel a ležím v uličce mezi pokladnami.Neví, že právě teď se klidně snaží otevřít tašku. Následný výbuch v kanceláři ostrahysupermarketu mu ale vše vysvětluje.
„To hovado,“ zařve Mustafa a hlavou buší do volantu. „On tu tašku otevřel.“
Rámus a křik lidí mně probírá k životu. Otvírám oči a zvedám se ze země. Prodavačka,co po mně chtěla ukázat tašku, je celá od krve, stejně jako všichni kolem.
„Vidíš, ty píčo,“ syknu na ni. „To je tvoje práce.“
Volným krokem odcházím. Venku se rozeběhnu k Mustafovu vozu.
„Ty magore!“ Řve na mě z dálky a jede mi naproti. Naskočím doauta. „Vzal si jinou tašku!“ Křičí na mě a oči má podlité krví.
„Já vím. Všiml jsem si toho až vevnitř. Když ta ... u pokladny chtěla…“
„Ty seš ...,“ řve Mustafa. „Víš, jak dlouho jsme tu bombu stavěli?A co nás stála prachů?“
Sedím na zadním sedadle a koukám do podlahy.
„Jsem ..., no.“ Řeknu jen a v ruce mačkám druhou tašku, úplně podobnoutý, kterou jsem si omylem vzal do prodejny. „Ale pár jich zařvalo,“ snažímse uklidnit Mustafu. Ten mlčí. Až po chvíli prohodí.
„Zařvalo, to jo. Ale jak to vysvětlíme šéfovi.“
Těžce oddychnu a vzteky skřípu zuby. Moc dobře totiž vím, že diletanty nemá bin Ládin rád.
Na chvíli se podívám ven z auta a v dálce spatřím siluetu Eiffelovky.
Touhle dobou tam už být neměla…
Když budete dost chytří a když budete bádaví a když budete chtít vědět, co se stane, když ..., tak si to najde te na netu sami :-))
