Tak jistě, ale to nevím jestli tahle diskuze obsáhne, protože se pohybujeme na hranici výrokové logiky a statistickofilozofických úvah. Existují zaměstnanci přisátí na erár, přinášející hodnoty? Nebo ty počítáme ještě zvlášť? Vždycky záleží komu šlápneme na kuří oko. Z toho milionu státních zaměstnanců je spousta, kde se shodneme, že se jich zbavovat nechceme. A je to milion, nebo půl? Jaká je metodika počítání? Je jich hodně nebo málo? Jen pracovníků ve školství je 250000, pak zdravotnictví, armáda, policie, hasiči, pečovatelé, samospráva obcí... Zdravotniho personálu máme pořád málo, pohledem za hranice zjistíme že vlastně o hodne víc než jinde. Učitelů je málo, pohledem za hranice zjistíme že zas tak málo ne, ale téměř chybí asistenti pedagogů. Máme malou armádu, nebo to zrušit úplně, stejně nemáme šanci se ubránit kdyby něco. Pečovatelky (o naše blízké) bychom měli platit zlatem, a přitom jsou kandidátkami na ctrnactitisicove důchody. (Neměly by si vzít druhou práci, jak mi tu taky bylo doporučeno. Tímto zdravím diskutující, která měla dvě práce, když já jsem ještě tahal kačera.) Je policistů dostatek? Zvládají svou práci dostatečně efektivně a rychle? Nebo jich je moc a jen se vozí v oktavkach? A co výsluhy? Je sociální práce s problémovými dětmi něco co nám zlepšuje prostředí? Jak moc jsme rozvinutá společnost? A pomáhat bezdomovcům jo nebo ne, když jim to tak vyhovuje. A co úředníků? Těch bylo moc vždycky. Pohledem a stejnou metodikou počítání zjistíme, že jsme na tom asi jako Švýcarsko, co se týká úřednického stavu. A kdo by nechtěl být Švýcarskem? A co na to celé Jan Tleskač...?
