Publikováno ve spolupráci s www.danes.cz.
Premiér Stanislav Gross je v úřadu teprve půl roku, ale dle „únavy materiálu“ to vypadá tak na deset. Pravicová opozice hřímá kvůli jeho četným nevysvětleným aférám i politické nečinnosti a požaduje jeho odchod, leč vyvolá leda pobavený úsměv na premiérově tváři. Nemalý ohlas získávají i petice za premiérovo odvolání vznikající spontánně mezi lidmi. Pokusme si zde shrnout důvody, proč by měl premiér Gross odstoupit.
Důvody k rezignaci řadíme dle míry zpochybnění integrity premiérovy osobnosti, nezbytné podmínky k výkonu tak významné funkce; kdybychom je měli řadit dle negativního vlivu na život českých občanů, bylo by jejich pořadí trochu odlišné.
1. Gross si v posledních týdnech mnohokrát prokazatelně protiřečil, mlžil a lhal při objasňování původu peněz, jež si měl před lety vypůjčit na koupi bytu v Praze. Některé jeho argumenty byly nejen nevěrohodné, ale dokonce zcela absurdní.
2. Při zveřejnění vlastních příjmů údajně použitých na koupi luxusního bytu zahrnul Gross do těchto příjmů i poslanecké náhrady určené na dopravu, stravování a jiné požitky. Není-li přímo nezákonné použít tyto prostředky na osobní investice, je to minimálně neetické a u premiéra neomluvitelné.
3. Gross ještě coby ministr vnitra krátce před volbami v roce 2002 zřídil policejní tým Mlýn pracující v utajení a podléhající přímo jemu, přestože to odporuje zákonu o policii i požadavku oddělení policie od představitelů výkonné moci. Vysvětlení, jež v této souvislosti podali premiér Gross i současný ministr vnitra, byla nedůvěryhodná a naprosto nedostačující. Odmítnutí zveřejnit kauzy, jimiž se Mlýn zabýval, budí vážné pochybnosti, zda náplní jeho práce nebylo špehování politických odpůrců.
4. Grossovy argumenty, proč za poslední léta v zemi prudce vzrůstá počet policejních odposlechů, zněly neseriózně (nárůst počtu telefonních linek). Práci policie rozvrací nekoncepční vedení, uplatňování vnějších mocenských tlaků i spolupráce části jejích elit s podsvětím. Ostentativní podpora dlouholetému policejnímu prezidentu Jiřímu Kolářovi, jehož odvolání požadoval prezident republiky, je výmluvnou vizitkou ministra vnitra, jímž Gross donedávna byl.
5. Gross po svém jmenování premiérem dosadil do prestižní funkce vedoucího Úřadu vlády Pavla Přibyla, velitele předlistopadové zásahové roty StB, která měla v popisu práce potlačování protistátních demonstrací. Tento muž byl předtím jeho blízkým spolupracovníkem na ministerstvu vnitra. Gross i přes nátlak veřejnosti dlouho odmítal uznat důvody k jeho odvolání a Přibyl posléze odešel sám; nedávno se vrátil do služeb ministerstva vnitra.
6. Grosse se přímo dotýká podnikání jeho manželky Šárky. Za mnohamilionový úvěr na nákup domu dle premiérova doznání ručí Libuše Barková, která s Šárčinou firmou rozjíždí společnou investici. Barková, majitelka známého pražského nevěstince, čelí trestnímu stíhání za pojistný podvod.
7. Grossova studia práv probíhala mírně řečeno nestandardně. Ve škole nebyl k vidění a údajně absolvoval náročné - i závěrečné - zkoušky z předmětů, z nichž prokazatelně nemá žádné znalosti (němčina). Jeho diplomová práce nesplňovala minimální kvantitativní ani kvalitativní nároky; třebaže diplomové práce vysoké školy běžně archivují, ta Grossova je momentálně k nenalezení.
8. Gross, tehdy již úřadující šéf ČSSD, dle hodnocení nezávislých auditorských firem několikanásobně podhodnotil výdaje své strany na kampaň před loňskými podzimními volbami. Nastoluje se otázka zdrojů, z nichž byla kampaň financována.
9. Grossovy politické názory nikdo nezná. Nynější premiér volně přechází od podpory Špidlova pojetí sociálního státu obohaceného o „lepší komunikační strategii“ k periodickým slibům prudce snižovat daně. Prvním projevem autentického politicko-ekonomického názoru tak bylo jeho veřejné prohlášení, že s manželkou skupovali pozemky kvůli spekulaci na růst po vstupu do Evropské unie.
10. Vláda vedená Stanislavem Grossem se vyznačuje apatií a nečinností, a nese tak jednoznačnou vinu za prohlubování problémů, k nimž zavdali jeho sociálnědemokratičtí předchůdci: hrozivě rostoucí zadlužení státu, „legislativní smršť“ složená z nesrozumitelných právních zmetků a s tím související nárůst byrokracie a úřední šikany podnikatelů i prostých občanů, krize zdravotnického a důchodového systému plynoucí z neochoty k jejich reformě. Namísto řešení uvedených problémů sleduje Grossův tým výhradně vlastní, především ekonomické zájmy a svou politickou praxí zvolna nastoluje poměry známé ze středoamerických banánových republik. |
