Co prý se má stát se stane, jen nevím co by to muselo být za událost, aby se u ČT dala přirovnat k vynálezu bratří Veverkových. Já zatím sedím na záchodě, dveře otevřené, trence stažené a průjem převeliký. Lékař předepisuje léky, ty nezabírají a nezabírají. Na WC jím, spím, bdím a trencle pořád stažené, azbestové, s podšívkou, bez podšívky, obyčejné, všechno jedno, už nemám nic než tu naději, tu nejistou naději a na WC fouká vítr, vysušuje, vysušuje, až mě jednou jako vysušenou tresku najde vědma, aby mně připomněla, že se vždy stane co stát se má, protože právě to se možná má stát. Ještě že existuje naděje, ta nejistá naděje alespoň dává tomu sezení na WC alespoň nějaký smysl. Když zmizí naděje, nezbyde nic, ani radost ani trýzeň jen nicota a jedna vysušená treska.