Když Řecko začalo před čtyřmi lety padat do propasti, někteří analytici (včetně mě) se domnívali, že možná sledujeme konec eura. Jiní byli většími optimisty a věřili, že poskytnutá pomoc provázaná s reformami povede k brzkému oživení. Oba tábory se mýlily, protože přišla dlouhodobá krize, která zatím nedospěla do nějakého jasného konce. Pokaždé, když se zdá, že nastal zlomový okamžik, evropští politici najdou nějaký způsob odvrácení zkázy. A pokaždé, když se začnou objevovat známky oživení, něco se pokazí. Stejné je to nyní. Není to tak dávno, co jsme od vedoucích představitelů eurozóny slyšeli, že její ekonomika již má nejhorší za sebou, na trhy se vrací důvěra a přichází i růst. Momentálně je jasné, že ve skutečnosti hrozí deflace a debata o tom, jak na toto riziko reagovat, je velmi nešťastná.
ECB má za cíl držet inflaci u 2 %. Pokud by byl tento cíl nižší, způsobovalo by to problémy. Tím nejzávažnějším je dnes to, že celková inflace blízko nuly by znamenala, že na jihu eurozóny by nastala deflace a ta má velmi neblahé důsledky. Platí to zejména o zemích, které nesou velkou dluhovou zátěž. Pokles inflace pod cíl tedy vzbuzuje velké obavy. Nyní klesla na 0,7 %, jádrová inflace, která nebere v úvahu volatilní ceny energií a potravin, dosáhla 0,8 %. ECB tak snížila sazby. Jde o správný krok, který ale absolutně nestačí. I tak ovšem vzbudil velkou nevoli v ECB samotné i mimo ni. Dohady kolem politiky ECB se přitom nestaly jen bitvou argumentů, stále více jsou i bitvou mezi jednotlivými zeměmi. Proti snížení sazeb volili oba Němci z vedení ECB, k nim se přidal Nizozemec a Rakušan. Mimo ECB byl krok ECB nejvíce kritizován z Německa. Hans-Werner Sinn prohlásil, že Draghi se pouze pokusil zajistit Itálii nízké náklady financování. Ekonom z WirtschaftsWoche zase tvrdí, že snížení sazeb je „diktátem nové Banca d’Italia z Frankfurtu“.
www.patria.cz/zpravodajstvi/2496179/krugman-evropa ...
(2)
