Myslím, že SkReT se opírá o nepřesnosti. Třebas, že stát investuje do sítí 160 mld ročně. Paní Vitásková loni na podzim uvedla " necelých 100 mld". Navíc stát neinvestuje ani korunu, protože všechno platí spotřebitelé. Jediný zásah státu je zákon, který povoluje inkasovat od spotřebitelů v rozsahu nákladů, který uzná nezávislý úřad. Regulátor opravdu neznává všechno. To neuznané si musí distributoři odečíst ze státem naplánované marže. Stát říká spotřebitelům: Když chcete sí´t, tak si ji musíte zaplatit, na korektnost bude dohlížet nezávislý regulační úřad. Stát platí zákonnou spoluúčast jen tehdy, pokud vyvolavatelem změn v síti je složka státu, třebas armáda.
Obdobně nepřesná jsou pmn i další jím uvedená čísla.
OU vodáren je celá cena v kubíku, protože distributor je totožný s dodavatelem. Tam to pmn funguje nejméně v jednom městě tak, že soukromý provozovatel platí opravy a město je majitelem sítě a platí rekonstrukce. Pomluva říká, že provozovatel co nejvíc potlačuje opravy, aby co největší část zaplatilo město. Pro provozovatel je výhodnější "nechat vyměnit střechu", než "pozvat pokrývače na opravu". Nevím, zda i náklady města se promítají do ceny vody. Řekl bych, že v relaci na přes 25 let staré ceny pitná voda zdražila víc, než elektřina.
Když došlo k liberalizaci trhu s elektřinou (a plynem), po r. 2006, tak se konala nějaká konference, kde tehdejší ředitel asi Obchodu pan A. Svoboda byl konfrontován s dotazem, proč ˇ"ČEZ pořád zdražuje". V odpovědi vyjmenoval tři evropské země, (tuším včetně Albánie), kde k výraznému zdražení nedošlo. Vysvětlil to tak, že v těchto zemích nedošlo k liberalizaci obchodu. Velmi mě to tenkrát pobavilo, protože političtí VIP říkali, že liberalizace trhu se zavádí proto, aby spotřebitelé vydělali na tom, že si svobodně zvolí dodavatele komodity.
(5)
