Princip loajality ukládá akcionáři usilovat o naplnění cíle, k němuž byla společnost založena, respektovat její oprávněné zájmy, souhrnně vzato chovat se vůči společnosti čestně. (Neomezuje se pouze na vztah akcionáře ke společnosti, ale platí i pro vzájemné vztahy mezi akcionáři, vyplývající z účasti ve společnosti.)
Porušení povinnosti loajality je porušení smluvní povinnosti, protože člen korporace se zavazuje ke ctění povinnosti loajality, a to přijetím jeho členství v korporaci.
Problematika střetu zájmu akcionáře se zájmem Společnosti je komplexní záležitostí, a jako k takové se k ní musí přistupovat. Akcionář musí při každém svém jednání zkoumat a vážit, zdali náhodou nejedná v rozporu se svou povinností loajality. Povinnost loajality v sobě nese prvek aktivní, jenž představuje určité jednání, a prvek pasivní, který spočívá ve zdržení se určitého jednání, jako je například zneužívání svého vlivu nebo zneužívání svých práv. Práva a povinnosti akcionářů budou posuzována z hlediska porušení povinnosti loajality právě z důvodu, že výkon jednotlivých práv a dodržování povinností ovlivňují společnost jako celek. „Princip loajality je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat jednotlivé dílčí povinnosti společníka vůči společnosti.“
Z usnesení Vrchního soudu ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 7 Cmo 269/2009, vyplývá, že „společník nesmí činit vůči společnosti takové úkony, které jsou způsobilé ji poškodit, a to jak ve směru ke třetím osobám, tak i ve směru ke společníkům“. Porušení povinnosti loajality je možné odvodit z jednotlivých povinností, například povinnosti nezneužívat vlivné nebo ovládající osoby, nezneužívat většiny hlasů ve společnosti. Podle konkrétního porušení povinnosti se odvodí následky, které plynou z nežádoucího konání nebo naopak nekonání akcionáře.
„Pokud byla porušením povinnosti loajality způsobena újma, lze žalovat na její náhradu" Ustanovení § 71 ZOK stanoví úpravu ovlivnění:
„Každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci („vlivná osoba“) rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace („ovlivněná osoba“) k její újmě, tuto újmu nahradí, ledaže prokáže, že mohl při svém ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby.“ Toto ustanovení tak dopadá přesně na případy, kdy dojde ke střetu zájmů akcionáře se zájmy Společnosti.
Vlivnou osobou se může stát každý, tudíž i akcionář. Odstavec 5 citovaného paragrafu sice říká, že „odstavec 1 se nepoužije na jednání členů orgánů ovlivněné osoby, nicméně členem orgánu se akcionář nemyslí. Tento závěr totiž podporuje literatura, která zmiňuje, že „[Použitím na akcionáře] by však došlo k částečnému popření celé právní úpravy podnikatelských seskupení.“ Ustanovení § 71 odst. 3 ZOK pak stanoví, že vlivná osoba ručí věřitelům ovlivněné osoby za dluhy, které nelze splnit právě z důvodu ovlivnění. To v konečném důsledku znamená, že může dojít k propíchnutí tzv. korporátního závoje, a věřitelé se budou moci domoci svého dluhu přímo na akcionáři.
Jelikož se ovlivnění dle § 71 ZOK může týkat jakékoliv záležitosti Společnosti, akcionáři může za výkon jeho hlasovacího práva na VH vzniknout povinnost k náhradě újmy nebo ručení věřitelům Společnosti za dluhy. Zákon totiž výslovně počítá v ustanoveních § 77 a 78 ZOK s tím, že nakládání s hlasovacími právy na jednáních nejvyššího orgánu obchodní korporace slouží jako prostředek pro vykonání vlivu.
