Dotaz:Proto byla zvolena blesková varianta a vybrána ČSOB?
Odpověď: Do určité míry je to technologický problém. Jestliže banka má nějakou ztrátu, která je minimálně 40 až 50 miliard, možná i více, pak v okamžiku, kdy není jasně nalajnované rychlé řešení, se ztráta kvůli nejistotě zvyšuje. Banka ztrácí svoji hodnotu a náklady pro daňové poplatníky jsou větší. Původní ztráta, řekněme 50 miliard, by se mohla ztrojnásobit i zčtyřnásobit. Proto bylo třeba přijmout rychlé řešení. Existuje jeden precedens: Banka Barings. Ve firmě Barings byli ale poctiví majitelé. Když zjistili, že banka je ve špatném stavu, došli za regulátorem, tady Bank of England, a hledali řešení přes víkend. Podobnou spolupráci s vlastníky jsme my neměli. Naopak, před odchodem z banky se snažili od nás dostat výpalné.
Dotaz:Jednali jste dost intenzívně i s druhým okruhem zájemců o IPB, tedy s Allianz a UniCredito?
Odpověď: Ano. Dokonce jsme je povzbuzovali, aby se více zajímali, aby mohl existovat výběr. Situace státu byla zoufalá. Neměli jsme ani jednu akcii a zároveň jsme měli podpořit vstup zahraničního investora. Přemýšleli jsme o tom, že by mohla být jakási implicitní soutěž. Vyhlásit by ji nešlo podle všech formálních pravidel, ale řeklo by se tady je UniCredito Italiano s Allianz, na druhé straně ČSOB a KBC. Jenže pak se objevil obrovský problém morálního hazardu. Vláda by věnovala peníze do transakce, na jejíž jedné straně by stál pan Dillard. Pak by snadno taková soutěž mohla sklouznout do akce typu kdo dá panu Dillardovi větší výpalné. To nám připadalo jako velmi riskantní operace. Ale i tak jsme kritizováni Václavem Klausem a ODS, že jsme dostatečně nejednali a že jsme šli cestou nucené správy a následujícího rychlého prodeje.
Dotaz:Ministr financí Mertlík čelí útoku Klause, že jednal ve shodě s Belgičany, a minulý týden v noci na pátek o tom přesvědčil vládu, když souhlasila s rychlým řešením a prodejem ČSOB, ačkoliv se rýsovala dohoda s Nomurou...
Odpověď: To je to, o čem mluvím. Žádná dohoda s Nomurou se nerýsovala. Nejdříve skutečně byla zvažována dohoda s Nomurou, že prodá 46 procent svých akcií, plus nějaké akcie obstará přes fondy RIF nebo PIAS. O té variantě se jednalo dost dlouho. Ke konci se jednalo o variantě, která je do určité míry podobná zvolenému řešení, jenom že ten odprodej nebyl od nuceného správce, ale od Investiční a Poštovní banky, a. s., která by prodala větší část sama sebe. Oni ale argumentovali, teď už to mohu říct, vydíráním státu. Říkali: "Tady máme 50miliardovou ztrátu, tak nám ji zaplaťte, protože když nebudete mít chuť s námi kooperovat, ztráta bude 200 miliard. Vyberte si, co je lepší." Z hlediska státu tam byl obrovský morální hazard, protože zaplacením 50 miliard potvrzujeme nekompetentnímu vlastníkovi, že nekoná tak špatně, a stát přiznává chybu, že jim nezabezpečil podmínky. Myslím si, že uvalení nucené správy bylo daleko lepší řešení než dělat tyto divné operace s nevěrohodnými vlastníky.